Když pečuje ten, kdo péči sám potřebuje

Před časem ke mně přišel mladý muž. Nebyl sám.

Přivezl s sebou svou maminku.

Ne proto, že by ona byla jeho doprovodem. Bylo to naopak. On pečuje o ni.

Pomáhá jí každý den. Přesazuje ji, vozí ji na vozíku, doprovází ji tam, kam ona potřebuje.

Na ošetření přišel kvůli svým bolestem zad.

Když člověk dlouhodobě pečuje o někoho, koho má rád, tělo si tu zátěž často nese s sebou.

Ostatně, to jsem poznala i osobně, když jsem pečovala kdysi o svou maminku, a každý, kdo kdy o někoho pečoval nebo pečuje, si umí patrně představit ten pocit únavy u činnosti, kterou dělá i přes tu zátěž rád. 

Maminka seděla vedle nás a klidně čekala.

Občas se usmála, občas sáhla po bonbonu.

A pak se najednou zeptala:

"Je možné, že se ulevuje i mně?"

Usmála jsem se.

Na začátku každého ošetření věnuji velkou pozornost prostředí, ve kterém se člověk nachází, aby se mohl opravdu uvolnit.

A někdy se stane něco zvláštního.

Klid v místnosti začne vnímat i ten, kdo přišel jen jako doprovod.

Nevím, jak to popsat prostými slovy.

Jen vím, že se nemusíme ničemu divit. Že je to možné. 

Syn si odvážel svou maminku a už měl uvolněnější záda a já jsem si znovu uvědomila, že někdy ke mně nepřijde jeden člověk.

Že přijde jeho společný příběh, který žije v rodinném kruhu.

Je mi ctí být na malou chvíli součástí krásných příběhů.